„Jsem sobec. Jako Inzaghi.“

Václav Laušman dal za rok v přeboru 31 gólů.
Výjimečný výkon ho možná vystřelí až do ligy.

Zkuste dnes v Česku najít útočníka, který vstřelí za sezonu víc gólů, než odehraje zápasů. Bude to hodně dlouhé hledání. Jeden to přece dokázal. Václav Laušman - 26 utkání/31 gólů = nejlepší střelec Ústeckého kraje od ligy po přebor. „Je to hezké, ale stejně jsem chtěl dát těch gólů víc,“ sebevědomě říká 21letý talent, syn bývalého záložníka či obránce pražské Dukly Aleše Laušmana.  

Takže po otci jste zdědil fotbalové geny?

Rozhodně. Táta má za Duklu přes sto startů v lize, hrál i evropské poháry. Je rád, že dávám góly. V dorostu jsem si spíš hrál s balonem, on mě pořád nabádal, ať střílím a snažím se rozhodovat zápasy.

Zdá se, že jste ho poslechl. Ve 12leté historii ankety dali jen dva hráči více gólů než vy.

Škoda, chtěl jsem zaútočit na rekordních 36 branek. Kdybych se nezranil, mohlo to vyjít. Ale v zápase s Litoměřicemi jsem si udělal výron v kotníku a proti Štětí si to dodělal. Vynechal jsem 4 utkání.

I proto jste měl jaro gólově slabší? Přidal jste „jen“ 12 zásahů.

První zápas na jaře jsem dal hattrick, chytil jsem se. Ale pak jsem to přidával jen po jednom. Na podzim jsem měl hattricky, dvakrát dva góly. To pak naskakuje jinak.

Nohy, nebo hlava? Čím střílíte góly častěji?

Nohama víc. Hlavou jsem mohl dát tak pět gólů. Taky z penalty jsem dal dva.

Vaše oblíbená koncovka?

Když jdu sám na gólmana. Co udělám, to se rozhoduju až v poslední moment. Ale rád přehazuju.

Máte nějakou oslavu gólu?

Právě že ne. Víťa Kala si země dělá srandu, že jsem vždy zmatený. Říkal mi, že napotřicátý už bych si mohl něco nacvičit. Ale pokaždý jenom běžím a nevím, co dělat. Prostě běžím (smích).

Který ze střelců vás inspiruje?

Dřív jsem míval rád Ronaldinha, pak jsem si oblíbil Inzaghiho. Je to skvělý zakončovatel.

V koncovce skoro stoprocentní.

To se mi líbilo. A ještě víc, že když jdou ve dvou sami na gólmana, on v životě nenahraje. I kdyby běželi ve třech na prázdnou bránu, nedá to nikomu. Správný hamoun.

Vám taky spoluhráči často nadávají, že nenahrajete.

Cítím to jinak. Když jsem ve vápně, už nevnímám, jestli na mě někdo křičí. Soustředím jen na to, abych to dobře trefil.

Jste sobec?

Jsem. Každý útočník musí trochu být. Bez toho by to nešlo.

Jak se pověst střelce - zabijáka slučuje s tím, že v Roudnici často nastupujete v růžových dresech?

Částečně je to moje vina. Chvilku jsem pracoval ve firmě Umbro a tyhle dresy jsem objednával. Potřebovali jsme odlišnou barvu - ne klubovou modrou či bílou. Vybíral jsem po vzoru Palerma a Mladé Boleslavi. A nestydíme se v nich hrát. Naopak. Máme to jako nejoblíbenější sadu.

Prošel jste Slavií či Bohemians, zahrál jste si s někým známým?

S Tomášem Necidem jsme kopali ve Slavii za žáky, s Honzou Morávkem za Bohemku v dorostu i v chlapech. Co oni dokázali, to je úplně mimomé možnosti. To bych se musel narodit s jinými vlohami.

Ale posunout v kariéře se ještě můžete.

Doufám v to. Jdu na zkoušku do Ústí. Jestli to není velký skok? Už jsem v Bohemce v ligovém kádru byl, nevěřím, že by to měl být nějaký extra velký rozdíl fotbalově. Jistě, bude to úplně na jiné úrovni, co se týká fyzické kondice, rychlosti. Na tom musím hodně zamakat. Ale fyzicky náročný fotbal nehraju, když se budu motat tam, kde mám, mohlo by to být dobré. Hlavně abych se dostal do kádru, to by byl první stupínek. Pak se můžeme bavit o sestavě, pak o gólech.

Učit ve školce už tedy nebudete?

Skončil jsem před dvěma týdny. Trochu jsem s tím počítal.

Dřív jste říkal, že už nemáte ambice živit se fotbalem.

Nechtělo se mi lítat po třetích ligách, divizích, po různých hostováních. To pro mě nebyl důvod odcházet z Roudnice. Ale 1. liga, to už je jiná výzva.

Autor: Ondřej Bičiště
Převzato 26. 6. 2010 z www.idnes.cz